Probouzíme se za hlasitého šumění řeky na břehu Soči u městečka Gabrje ve Slovinsku. S nadějí vzhlížíme k obloze. Počasí vypadá příznivě a po malé snídani, vyrážíme směrem ke startu, který se nachází nad malým horským městečkem Sorica.

Doufáme, že start situovaný jihovýchodním směrem nám umožní brzký start pro let podél hřebenu, jehož část se tyčí i do výše nad 2200 m. Cestou autem s respektem sledujeme vrcholky hřebene, který je ještě z větší části pokryt sněhovým polem. Přemýšlím, zda by přistání v takových podmínkách bylo přívětivé. Zřejmě ne, a proto raději takové myšlenky odkládám stranou. Uklidňuje mě jistota toho, že na trase nebudu sám. Tomáš , se kterým dnes budu sdílet velkou část trati, sedí vzadu v autě a vypadá sebejistě. Opěrným bodem je také skvělý zbytek party. Ta bude létat několik desítek kilometrů od nás a můžeme se na ni obrátit v případě jakýchkoliv potíží. Pod vrchol kopce k chatě Litostrojska Koča, odkud náš čeká krátký výstup s výbavou, přijíždíme okolo 11. hodiny. Honza (díky mu za odvoz!) otáčí auto a uhání zpátky na Kobalu. S Tomášem se vydáváme podél sjezdovky ke startu.

Vydáváme se na trať

Na startu již čekají někteří piloti. Jedno křídlo je ve vzduchu a celkem neklidně poletuje, ne a ne se zvednout. Po nějaké době přistává poblíž startu na mýtince – zřejmě se mu podmínky příliš nelíbily. Mezitím si připravujeme výbavu a sledujeme počasí. Termické závany chodí v pravidelném intervalu a vítr na startu je chvílemi i nepříjemně silný. Přesto oba dva okolo dvanácté hodiny startujeme.

V prvním stoupání se společně s Tomem zvedáme nad úroveň terénu a vyrážíme s podporou mírného JV větru směrem za naším cílem – Italskou Gemonou vzdálenou zhruba 70km vzdušnou čarou. Se zatajeným dechem letíme rychlostí okolo 45km/h kolem skalních masivů ošlehaných větrem. Pohled do údolí pod námi je úžasný a až na pár komentářů ve vysílačce zachováváme pokorné ticho. Podmínky jsou hrubé a křídla neklidná.

V horách

Prolétáváme oblasti s velkým klesáním a já mám pocit, že se mi příroda snaží umístit žaludek kamsi do krku. V zápětí naopak následují stoupání okolo 6 m/s integrovaných hodnot. Snažím se zachovat bezpečnou výšku nad terénem a šlapu jen „pohodlnou“ polovinu speedu. Dostanu-li se níž, pak jej radši vypouštím úplně. Vítr je na naší straně, a tak nám cesta pěkně ubíhá. Daří se nám držet se blízko u sebe i přesto, že Tomáš letí na umírněnějším křídle EN-C od Axisu. Jeho Vega 2 v těchto podmínkách bez problémů šlape mému Torck 2 Sport na paty. Po cestě si dokonce fotí, zatímco já si musím mého Sola krotit. Můj malý nálet na tomto křídle, cca 20 hodin, mi na jistotě nepřidává.

Daří se nám prokousávat silnými stoupáními a za to jsme odměňováni pohledem na srdce Julských Alp. V dálce se leskne zasněžená špice nejvyšší hory Slovinska Triglavu. Vidíme Bohinjské jezero a jeho krásné okolí. Prolétáme severně nad startem Kobala u vrcholu Vogel. Dole pod sebou vidím poletovat „hejna“ křídel. My jsme tady v horách prakticky sami. O to je pocit souznění s divokou přírodou silnější. Mezi mnou a Tomem se dělá mezera asi 3 kilometrů. Nestihl nad Kobalou stejné stoupání jako já a je o jeden cyklus pozadu. Všechno okolo mne sviští a já se najednou ocitám nad vrcholem Krn. To je přeskokové místo. Dál musím letět JZ směrem na Stol. I přes neklidné podmínky je mi líto, že nám hory tak rychle utekly. S vidinou toho, že se sem po cestě zpátky večer znovu podívám, odlétám s výškou 2385 m.

Problémy přicházejí

Už po příletu na Stol cítím, že je něco jinak. Okolo svahu svištím 45-50km/h. Proudění je silně východní. Dle předpovědi se měl vítr od JV, stáčet k jihu a později večer na JZ. Pak mi to dochází! Jsme tu brzo a vítr se ještě nestočil. Postupuji s větrem v zádech a v rozbitých bublinách mírně stoupám. Let je velmi nepříjemný a jsem blízko svahu. Mám první krizi a chuť přistávat.

Nevzdávám se. Musím se dostat nad hřeben, kde bude proudění divokého vzduchu klidnější. Bojuji v turbulenci pod vrcholem Stolu asi 20 minut. Nakonec mi dravec s rozpětím přes 0,5 m ukazuje silné stoupání, se kterým se dostávám do bezpečnější hladiny nad vrchol. Ulevuje se mi. Díky opeřený kamaráde. Tomáše nevidím a nemám s ním radiové spojení. Tak můžu jen doufat, že je v pořádku a přeskok se mu také podařil. Je 13:30 a počasí se začíná výrazně zlepšovat. Vítr se pomalu ale jistě stáčí k jihu. Vidím kumuly nad zadním pásem hor. Jsou určitě výše než 2600 m. Daří se mi dostat se výrazně nad terén a pokračuji ve stopě za hřebenem celkem rychle k otočnému bodu u Gemony. Zde se mi daří navázat spojení s Tomem. Je pořád na trati a v pořádku. Vyměňujeme si pár slov a já nasazuji tempo pro návrat k Sorice.

Zpět k velikánům

Vzduch začíná předvádět, co umí. Dostupy se výrazně zvyšují přes 2600 m a já letím s přehledem nad zemí. Od stoupáku ke stoupáku, se speedem. Je krásně jasno a nádherná dohlednost. Kochám se pohledem na moře a říkám si, jaké by to bylo válet se na pláži. Tuhle myšlenku rychle zaháním, vždyť tady v horách je to tisíckrát lepší!

Ze stolu na Polovník, a odtud zpět do výšin Krnu. Jsem zpátky v horách! Ani tomu nevěřím. Po útrapách na Stolu jsem odměněn katapultovacím stoupákem do 3002 m! Překonávám svůj výškový rekord přesně o 1 m! Dále Vás nebudu zatěžovat popisem trati zpět k Sorice, odkud jsem se vrátil zpět přímo do kempu. Letělo se ve výšce, od kumulu ke kumulu. Odpoledne jsem byl utahaný po celodenním letu. Silné podmínky mě vyčerpaly fyzicky i psychicky. Byl jsem vděčný za prodloužený dokluz z Krnu do kempu. V podvečer pořád ještě létala i vrata od stodoly a trať by šla ještě natáhnout. Podmínky byly naprosto fantastické a tracklogy ostaních pilotů potvrzují moji domněnku, že lety ke 200 km nebyly výjiměčností.

Jak to bylo v číslech?

Až večer v kempu jsem litoval, že jsem neměl větší výdrž a let ještě neprotáhl. Můj let nakonec trval 6,5 hodiny. Výsledná vzdálenost je 159 km. Můj osobní rekord z tohoto terénu z minulého roku jsem nepokořil a zůstává tedy 173 km. Záznam letu si můžete prohlédnout na PG-leonardo nebo na XContest. Tomášův tracklog zatím nemám. Dle XContest letěl ten den nejdelší trať Robert Heider. V těsném závěsu za ním David Rybář na novém a zřejmě povedeném Trango XC2 od UP.

Ve vzduchu bylo ten den stovky pilotů, a věřím že si to všichni parádně užili, je jedno jak daleko či vysoko doletěli.

Přes všechna čísla a statistiky to byl hlavně ohromný zážitek. Stejně jako v minulém roce jsem nabitý energií ještě teď, když sepisuji článek. Věřím, že takové lety budeme létat, i kdyby se do soutěží vůbec nepočítaly. Fantastické scenerie, adrenalin, nespoutaná příroda, která ukazuje, jak je člověk a jeho činnost pomíjivá. Při takovém fantastické letu se i ty nejvážnější problémy tam dole stávají malichernou záležitostí a člověk se přenáší do jiné dimenze. Nejraději bychom tam zůstali napořád a nikdy se už nedotkli nohou země. Bohužel to nejde a tak máme alespoň vzpomínky, které nás tam opět vynesou.

Když zavřu oči, slyším svištící horský vzduch, pípající vario a volání orlů. Cítím, jak se křídlo napíná a řidičky tahají. Mám stoupák! To je pravý paragliding!